Příjezd

Po rozchodu, ztrátě bydlení  a všech základních pilířů existence, taky po pokusu o sebevraždu si takhle jedete do práce a najednou vás přepadne šílená panická úzkost. Voláte do nemocnice a je Vám doporučeno ihned přijít a na nic nečekat. Yes, pomůžou mi, jedu tam. Po cestě jste ještě plně odhodláni v tom, že to podstoupíte, protože vám to přece pomůže. Ale pak když jsem seděla v čekárně na příjem, už jsem si tak jistá nebyla. "To jdu fakt do blázince? A ještě k tomu z vlastní vůle?!" . Asi stokrát mi bylo řečeno, že se není za co stydět, že mi to pomůže, bude mi líp. Utřídím si myšlenky, naučím se žít s tím jaká sem. Přišla jsem na oddělení, kde se mi všichni představili a byli hrozně zvědaví, jestli jdu z "Cčka" (oddělení kde jsou už fakt "blázni") a nebo jak jsem se sem dostala. Povyprávěla jsem svojí story a šla si lehnout, protože všichni šli ven na vycházky. Šla bych taky, ale každej člověk tu má určitej režim -  já mám napřílad B a to znamená, že nemůžu ven, bez doprovodu. Takže tu zatím budu každej den čekat, jestli mě někdo příjde "vyvenčit" :) . Po skončení vycházek, jsme měli véču - musím poznamenat že fakt dobrou! a pak hurá ven hrát nějaký hry. To bylo fajn, bavila jsem se. A večer si lupnout přes sestřičkou léky a za doprovodu hudby do hajan. O druhém dnu napíšu zas večer :)